Dieter Breuers

7. května 2012 v 0:00 |  Francouzští spisovatelé
Nedávno jsem se dostala ke knize Na hradech, v klášterech, v podhradí - Středověk jak ho neznáte, od německého autora Dietera Breuerse. Kniha má něco přes 400 stran, a i když se to pro někoho může zdát dost, je čtivá a zábavná. Ano, vidíte dobře, středověk může být i zábavný. :) Já osobně jsem ji měla přečtenou docela rychle, protože přece jenom je to historie. Kvůli školní seminární práci jsem si musela dělat výpisky, což mě sice zdrželo, ale aspoň tady můžu přiblížit děj knihy. :)

Život ve středověku se odehrával v klášteře, na hradě či v osadách. Bylo jen pár velkých měst typu Paříž, Benátky a nebo Florencie. Lidé většinou žili na vesnicích a především ve skromných podmínkách. Ty nejlepší životní podmínky byly tam, kde se přepravovalo zboží a kde žil obchod. Především se jednalo o údolí velkých řek. Po nárustu obyvatel začaly vznikat města na místech tehdejších lesů. Tak vznikla města jako je Žďár, Ždírec a nebo Paseka. Ulice ve městech však byly špinavé, protože všechen odpad byl sváděn potrubím na ulici. Ve městech byly úzké a tmavé uličky, a tak často docházelo k požárům. Domy se stavěly ze dřeva, a z kamene byly pouze kostely a radnice. Ostatně i vnitřní vybavení domu bylo ze dřeva. Do roku 1400 byla Evropa pokryta 90 % lesy, což se v dalších stoletích rapidně změnilo. Poté, co si lidé začali uvědomovat důležitosti dřeva a byly vydány některé zákony na ochranu lesů. Dřevo se také smělo používat jen podle jeho kvality. Dalším krokem bylo sázení nových stromků.

Horní vrstvu obyvatelstva ve městě tvořili bohatí kupci a královští úředníci. Do střední patřili řemeslníci. A v té nejnižší byli tovaryši, úředníci, služebníci, dělníci, lidé nemanželského původu a příslušníci nepočestných povolání. Ve středověku se totiž povolání rozdělovala na počestná a nepočestná. Mezi nepočestná patřili kejklíři, šašci, věštkyně, ponocní a nebo i kati. Kati pak vykonávali popravy. Místem těchto poprav bylo obvykle tržiště, kde stál i pranýř. Na tržišti se také stavělo popravčí lešení, na němž se konaly popravy stětím. Pravidlem ve středověku bylo, že poprav se má účastnit, co nejvíce lidí. Usmrcení zločince totiž mělo působit jako odstrašující případ.Lidé mohli být postihnuti různými tresty. Znásilnění se například trestalo smrtí. V případě vznešení falešné obžaloby se dotyčný, který byl obviněn musel prokázat nevinou. O tom všem rozhodovali soudci.Středověk byl krutý. Zabíjelo se různými metodami. Lidem byli vypíchány oči, řezány nosy či vyřezávány jazyky. Takové hlavy se pak klidně nabodávaly na kůly. Zabíjení ve vůli boha bylo většinou odpuštěno.

Lidé ve středověku byli silně ovlivněni vírou. Chodili do kostela téměř denně. Kostel stál ve středu města, a sloužil i jako prostor pro shromažďování. Ve velkých městech se pak započaly stavět katedrály, jejichž stavba se táhla i několik desítek let. Na takovéto stavbě pak pracoval velký počet mužů. Například kameníci, tesaři, zedníci, pokrývači a kováři. Jejich den začínal v pět hodin ráno a končil v sedm hodin večer ve všední dny.

Věřící, ale věřili i na různé povídačky a pověry. Například jednou z představ byla, že čarodějnice jsou ženy, které jsou ošklivé, staré a provozují kouzla. Pomáhá jim ďábel a umí létat. Zprvu nebyly nijak trestány, hromadné upalovaní čarodějnic přišlo až v novověku. Všechny tyhle a podobné procesy měla řešit inkvizice. Ta původně chtěla uchovávat čistotu víry a chránit stát a jeho zájmy.

Na přelomu 8. a 9. století byl papežem Lev III., který neměl dobré vztahy s římským obyvatelstvem a byl na něj spáchán atentát. Papežovi se podařilo uprchnout a záchranu hledal u Karla Velikého, který byl křesťan a tudíž mu pomohl. Papež jej za to korunoval roku 800 císařem v Římě. Karel Veliký pak nechal korunovat i svého syna Ludvíka, ale v Cáchách. Ten se pak znovu nechal korunovat sám v Remeši, a to papežem. V této době se ještě nejednalo o právoplatnou tradici. Tu vytvořil až Ota Veliký. Císařem se může stát jen ten, kdo byl na císaře korunován v Římě. Na cestu do Říma se každý král musel pečlivě připravit. V zemi si musel udělat pořádek a připravit se na dlouho cestu.

Ne vždycky byly dobré vztahy mezi císařem a papežem. Jedním z prvních sporů byl boj o investituru. Spor byl mezi papežem Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV. Papež stanovil, že duchovní moc je nadřazena světské moci. Dalšími jeho body bylo, že biskupy nesmí dosazovat nikdo jiný než papež. Duchovní řád se nesmí kupovat a ani prodávat. A kněží musí žít v celibátu. Král se s těmito požadavky nechtěl smířit a to především s dosazováním biskupů. Chtěl papeže sesadit, ale na oplátku na něj papež nechal uvalit klatbu. Jindřichovi se tak zkomplikovala situace a nakonec se musel vypravit na hrad do Canossy za papežem a klatba z něj byla sňata.

Život v klášteře nebyl stejný jako život ve městech. Takový řád Benediktýnů, který se řídil mottem: Modli se a pracuj, měl přísná pravidla. Mniši se několikrát denně modlili, pracovali na zahradě, vyráběli si vlastní nástroje a pomáhali nemocným. Snažili se zbytečně nemluvit a k jídlu měli ryby, vajíčka, sýr, kaši nebo chléb. Zakázáno jim bylo maso čtyřnohých zvířat. Každý mnich měl také zakázaný soukromý majetek. Po přijmutí mnicha do kláštera byla též vyhrazena pravidla a těžké zkoušky. V klášteře existoval určitý druh hierarchie. Nejvyšší místo zastával opat a pod ním stáli starší a mladší mniši.Poddaní kláštera bydleli přímo u něj. Hospodařili, ale nemohli si nechat vše, co vypěstovali, půda totiž patřila klášteru. Poddaní se směli ženit a museli se modlit. Bydleli společně se s zvířaty. A stále u nich převládala víra ve staré bohy.

Ve středověku byla především důležitá rodina. Poskytovala ochranu před nepřáteli, péči při nemoci či zabezpečení ve stáří. Hlavou rodiny byl otec. Nicméně byla vysoká kojenecká úmrtnost a málo dětí se tak dožilo dospělosti. Děti však museli pomáhat už odmala s různými pracemi. Nejpozději v pěti letech musel chlapec vykonávat první malé práce. Sedmileté dívky naproti tomu byly umístěny jako služky do jiných rodin.

Počet obyvatel ovlivňovaly nemoci. Na nemoci a zranění, které se dnes dají jednoduše léčit se dříve umíralo. Čistota se řadila k nepodstatným věcem a tak se taky do Evropy dostal mor. Nejspíše se tak stalo přes krysy, které sem byli dopraveny společně se zbožím z Asie. Mor řádil zprvu nejvíce mezi chudinou, ale poté postihl i lidi z vyšších společenských vrstev. Morálka prudce upadala a žádný lékař neznal lék. Hřbitovy nestačily a lidé byli pohřbíváni do společných hrobů. Jelikož se nevědělo odkud mor pochází, za oběť lidem posloužili Židé. Taková epidemie moru dokázala počet obyvatel snížit až na polovinu. Kromě moru se lidé často potýkali se vši a s blechami.

Čas se ve středověku řídil podle roční a denní doby. Později se začaly používat sluneční, vodní, a přesýpací hodiny. Ve 13. století byl vynalezen první hodinový stroj, ten si však mohli dovolit jen bohatí lidé. V roce 1335 byly postaveny první hodiny svého druhu na věži kostela v Miláně. Sledovat čas tak mohli i lidé, kteří si hodiny pořídit nemohli.

Kronikáři nedokázali zaznamenat více informací o jejich době, protože se celkově o zemi vědělo málo. Vždyť, co se dá také očekávat od kronikářů, kteří si Zemi představovali jako placku. Některé kronikáře z této doby známe. Jedním z nich byl dvorní zpravodaj Karla Velikého, Einhard. Ten byl objektivní a zaznamenával o králi i méně lichotivé historky právě v době, kdy oslava panovníka bývala důležitější než skutečnost. Lidé si tak podle historek mohli sami vytvořit svůj pohled na krále.

Vzdělanost ve středověku nebyla příliš velká. V té době byla obvyklá i negramotnost králů. Až okolo roku 1300 se začaly zakládat univerzity. Ty první vznikly v Bologni, Oxfordu a v Paříži.

Král neměl vyhrazené jedno místo, kde by sídlil, ale se svou družinou cestoval. Jezdili od falce k falci, kde přespávali. Panovník byl na cestách, aby udržoval v zemi pořádek. Cesty byly jen vyšlapané pěšiny a tak cestování bylo nepohodlné. Až později došlo k dláždění cest a tak po dlouhá staletí zůstávaly hlavnímu obchodními tepnami řeky.

Když se podařilo králi dobýt určitá území mohl je propůjčit v léno svým válečníkům. Ti pak z výnosů léna měli své vlastní příjmy. Sami si však museli platit zbraně a zbroj. Část svého léna pak mohli předat svým poddaným. Tento leník, který později dostal označení rytíř musel slíbit svému králi věrnost. A tak se zrodil nový ideál. Rytíř měl sloužit svému pánu, církvi a paním. Pravý rytíř měl koně a dostávalo se mu rytířské výchovy již od dětství. Další z povinností rytíře byla cudnost, štědrost, spolehlivost, věrnost a laskavost. Začátkem 14. století začaly být oblíbené rytířské turnaje. Papeži se stavěli proti těmto turnajům. Vadilo jim, že rytíři jsou ochotni zemřít jen tak pro zábavu, zatímco by měli jet do Jeruzaléma a válčit pro církev. Rytířských turnajů se účastnili i tzv. heroldi, kteří se vyznali v pravidlech turnaje a ve znacích. Podle znaku se totiž poznalo, kdo je kdo. Vítěz pak mohl získat zbroj i koně protivníka.

Rytíři kolem roku 900 neměli prakticky žádnou ochranu kromě lehké přilby. Z výzbroje měli kopí, sekyru, meč a nebo dýku. Nosili lněné spodní prádlo s koženou košilí a kalhoty. Rytířův šíp byl dřevěný, v pravé ruce držel kopí a na hlavě měl přilbu. Mezi nové zbraně v Evropě patřily luky a šípy. Takový rytíř obvykle jezdil na koni.

Lidé na dvoře nejedli všichni společně a ani stejné jídlo. Družina se stravovala dohromady s personálem. K jídlu měli nejčastěji ryby, skopové maso, zeleninu a sýry. Dvořané naopak jedli se svými dámami a s rytíři ze střední a nižší šlechty. Na jejich jídelničku byla aktuální zvěřina a drůbež. Ve slavnostním sále se pak stravoval král, jeho rodina a vysoká šlechta. Ti měli samozřejmě největší výběr. Dopřávali si kaviár, raky, pstruhy, zvěřinu, selátka, pávi a nebo labutě. Jídlo pak zapíjeli vínem či šampaňským.

Pro zábavu u dvora se přednášeli básně či eposy. Za zasedaní u dvora odpovídal tzv. truksas. Dlouhou holí ukazoval každému hostu místo. Dále se vyskytoval tzv. senešal, který ochutnával jídlo a pití před králem. Jednalo se to, zda není jídlo otrávené. Jídlo připravoval kuchař. Používal různé způsoby, aby mu jídlo, co nejdéle vydrželo. Ovoce sušil, maso marinoval v octovém nálevu a nebo udil v komíně. Hlavní potravou byla kaše z ovsa a ječmene. Když byla neúroda lidé bývali zasaženi hladomory. Největší hladomory byly v druhé polovině 12. století.

V době středověku se nejednalo o sňatky z lásky, ale z důvodu moci či politiky. Provdávali se už děti ve věku čtrnácti let. Ženy ve středověku neměly silné postavení. Rozhodující slovo měl ve všem muž. Královské dcery pak často sloužily jako politický prostředek. S těmi, které neoplývali krásou se zacházelo surově, i když se jednalo třeba i o královny. Avšak žena francouzského krále Chlodvíka Klotylda byla silná a dokonce svého muže ovlivnila v otázce křesťanské víry.

Ve středověku ještě neexistovala příjmení. Ale v určitých rodech převažovala některá křestní jména. Za vlády Karlovců převažovali Karlové či Ludvíkové a u saských králů to byli Jindřichové a Otové. Později se šlechtici nazývali podle rodového sídla a rodový hrad mohl dát jméno celému rodu, například Habsburkům a nebo Rožmberkům. Když se vesnice začaly rozrůstat a tedy i obyvatel přibývalo začalo se pro lepší orientaci používat povolání ke křestnímu jménu. Dnes se tak můžeme setkat se jmény jako je Kovář, Sládek a nebo Tesař.

Oděvy se uchovávaly v truhlách. Skříně se začaly používat až ve vrcholném středověku. Muž nosil lněnou košili a krátké kalhoty. Nohy byly ovinuty látkou nebo kožešinou. Navíc se mohly nosit pláště z lepší látky. Oblečení pak doplňovaly sandále a nebo holiny. Zprvu byly oděvy tmavé, ale postupem času se do popředí dostalo barevné oblečení, které bylo do Evropy dopraveno z Orientu. Nejen oblečení, ale i zboží z Orientu bylo dostupné především vysoké šlechtě. Za peníze se dalo už ve středověku koupit i postavení. Dalo se tak získat místo kaplana a nebo titul arcibiskupa.

Ženy nosily dlouhou skládanou spodničku a přes ni vrchní šat s širokými rukávy. Později splynuly spodní a svrchní šaty v jediný šat, který byl přiléhavější a zdůrazňoval tvary. Frankové nosili dlouhé vlasy. Zprvu i knír a vousy. Od 13. století byl módní hladce vyholený obličej.

Za Papeže Urbana II. započaly křížové cesty. Urban II. svolal ve francouzském městě Clermontu koncil, kde vyzval křesťany, aby osvobodily východní církev od nevěřících. Účastníkům tažení bylo přislíbeno odpuštění hříchů a měli šanci na bohatou kořist. Přihlásilo na několik tisíc rytířů.Do té doby, když lidé chtěli navštívit Svatou zemi museli se dostat do Benátek odkud vyplouvaly flotily do Palestiny. Taková cesta byla náročná a hlavně nebezpečná. Papež Urban II. byl požádán východořímským císařem Alexiosem I. o pomoc v boji proti pohanům. Nakonec se však Byzanc do lůna římské církve nevrátila a křížová tažení trvalý úspěch stejně taky nepřinesla.

Před počátkem křížových výprav byly napadeny židovské obce. Původcem pronásledování byl muž jménem Emicho z Leiningenu. Do té doby si židé žili dobře. Mohli pracovat, ať už jako řemeslníci a nebo lékaři. Směli dokonce vlastni své otroky a půdu. Poté se jejich situace začala horšit. Půjčovali peníze na úvěr, avšak úroky bylo vysoké a lidé jim záviděli jejich bohatství. Židé začali být vražděni a jejich majetek byl ničen. Byli obviňováni z vražd a krádeží. Od roku 1215 existoval papežský dekret v němž se pravilo, že Židé nesmějí udržovat žádné styky s křesťany. Museli nosit zvláštní kroj,
aby se dali snadno rozeznat. Ve 14. století pak byli obviněni, že otrávili vodu a vzduch a kvůli nim tak vznikl mor.

Mezitím se vydal Petr z Amiensu společně s chudými lidmi a žebráky na cestu do Jeruzaléma. Neměli ani peníze na cestu po moři a tak museli zvolit cestu po souši. Jednalo se o předehru před prvním křížovým tažením.
Další vlna křižáků porazila Seldžuky a dostala se až do Antiochie. Turci však město obklíčili. Jeden ze sedláků měl zjevení, že v katedrále sv. Petra je ukryto kopí, kterým byl probodnut Ježíš. Kopí bylo opravdu objeveno. Sedlák pak měl ještě další zjevení. Tak či tak křižáci porazili Turky a jejich cesta k Jeruzalému mohla začít.Po několika dnech obléhání hradeb Jeruzaléma se podařilo proniknout do města. Turci byli pobiti a 15. července 1099 byl dobyt Jeruzalém.
Čtvrté křížové tažení roku 1198 vyzval papež Inocenc III. Úspěch celého tažení závisel na Benátkách, odkud mělo vyplout loďstvo. Ovšem benátský dóže za to vyžadoval velkou sumu peněz. Za chybějící peníze, které křesťané nemohli zaplatit, chtěl dóže dobýt zpět křesťanské město Zadar. I když byl Zadar nakonec dobyt, došlo ke krvavému útoku křesťanů na křesťany.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michal Michal | 2. prosince 2012 v 21:55 | Reagovat

Až na to, že Dieter Breuers je Němec...

2 Nikol Nikol | E-mail | Web | 21. prosince 2012 v 11:26 | Reagovat

omlouvám se, nechala jsem se unést Francií! jasně, že je to Němec, opraveno!

3 ineunt ineunt | Web | 17. srpna 2015 v 15:26 | Reagovat

Převedení z pdf do word 8-)

4 porzana porzana | Web | 17. srpna 2015 v 15:49 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama