Jean Marais

10. října 2008 v 9:31 |  Francouzští herci a herečky
Byl to herec, spisovatel a malíř, narodil se 11.12.1913 ve Cherbourg ve Francii, zemřel 8.11.1998.
Svou hereckou kariéru začínal už jako dvacetiletý na divadle, ale mezinárodní hvězdu z něj udělaly až romantičtí hrdinové, které vytvořil na stříbrném plátně. Tím prvním byl Patrice v moderní parafrázi o Tristanovi a Isoldě - ve filmu Věčný návrat, který pro něj nenapsal nikdo jiný než Jean Cocteau. Ovšem ani s osmi křížky nesložil Jean Marais ruce do klína, o čemž svědčí jeho herecká kreace ve filmu Svůdná krása režiséra Bernarda Bertolucciho. Traduje se, že slavný italský filmový tvůrce Maraise do filmu tuze moc chtěl, ale současně měl strach. Bál se manýr, kterými prý většina stárnoucích hvězd trpí. Jenomže to byly obavy plané. Někdejší romantický "superman" byl tehdy v roce 1995 ve skvělé formě a o náladovosti nemůže být ani řeč. Dokonce během natáčení bavil svou vitalitou a vtípky celý filmový štáb...

Narodil se jako poněkud nechtěné dítě v malém domku v Cherbourgu na severu Francie. A protože mu komplikované rodinné poměry nedovolily poznat otce (s nímž se setkal až po mnoha letech), o to víc se upnul se na milou a něžnou matku. Byla i krásné, díky čemuž měl malý Jean celou řadu "strýčků", trpěla však i neduhem zvaným kleptománie. "Moje matka v pravém smyslu Cherbourg šokovala, říkali jí Pařížanka," vyprávěl Jean Marais kdysi v jednom rozhovoru. "Provokovala svým způsobem líčení obličeje, svými šaty podle poslední módy, vysokými podpatky, parfémy, téměř vyprovokovala skandál. To všechno nejsou mé vlastní vzpomínky, vycházím z toho, co mi později matka vyprávěla. Mezi léty 1914 až 1918 jsem prodělal snad všechny nemoci, které může dítě dostat: černý kašel, zarděnky, spálu, zánět středního ucha, bronchitidu a navíc k tomu všemu i španělskou chřipku. Říkalo se jí "španělská", aby se nemuselo vyslovovat šokující slovo "mor", které by jistě celou populaci vyděsilo. Lékaři mne už odepsali: dali mi před ústa malé zrcátko, aby bylo vidět, jestli ještě dýchám. Má matka vyžadovala nějakou injekci. "To by ho zabilo," domlouval jí lékař. "Jestli má umřít", řekla matka, "dám mu injekci klidně sama." Vynutila si předpis, který jí lékař po chvíli napsal, a matka mi dala injekci. Vzala na sebe veškerou zodpovědnost. Horečka klesla náhle z 41 na 36. "Zabila jsem ho," vykřikla matka v slzách. "Nikoliv, zachránila jste ho," odpověděl lékař. Vyprávím tuto příhodu, abych trochu vysvětlil charakter mé matky. Měla pro své děti neuvěřitelnou lásku a vášeň. Byla na nás zároveň přísná a spravedlivá, veselá i vážná, elegantní a krásná, byla snad krásnější než Pearl Whiteová…" I když si jako malý oblíbil Jean Marais hraní s panenkami, na lyceu v Saint-Germain se už vydával za drsňáka. Nic mu nebylo svaté, což mu ve škole přidělávalo pochopitelně a často jen problémy. Jednou se dokonce převlékl do ženských šatů a přímo na ulici "balil" svého profesora. Traduje se, že byl nezvladatelným studentem, který šel z průšvihu do průšvihu. Nakonec ho matka ze školy vzala a on se začal učit v továrně na rádia, později dělal pomocníka ve fotografickém ateliéru. To už však byl krůček k tomu, aby začal rozesílat své fotografie filmovým producentům - chtěl se přece stát filmovou hvězdou. Vedle statování se také několikrát pokoušel dostat na konzervatoř. Marně. Jeho čas měl teprve přijít a on byl tolik nedočkavý…

Ve filmu na sebe poprvé Jean Marais upozornil jako novodobý Tristan ve filmu Věčný návrat (1941). Setkání s dramatikem, básníkem, malířem a režisérem Jeanem Cocteauem (1889 - 1963) proběhlo o pár let dříve a znamenalo pro oba životní zlom. Tím začala snad nejslavnější mužská romance filmových dějin. Začalo to tím, když se mladému adeptovi slávy podařilo sehnat roličku v Juliu Ceasarovi a pak se v roce 1937 prostřednictvím kolegyně z dramatického kursu seznámil s Jeanem Cocteauem, který mu krátce poté nabídl roli Galaada ve své hře Rytíři kulatého stolu… Pohledný a urostlý (a rovněž talentovaný) adept herectví byl i pro další léta tím nejideálnějším představitelem básníkových postav na divadle i ve filmu. O hercově a režisérově vztahu ostatně hodně vypovídají i u nás před časem vydané publikace Jean Cocteau/Adresát Jean Marais, či Maraisovy memoáry Příběhy mého života. V duchu Pygmalionu prováděl Cocteau snaživého Maraise úskalími jeho umělecké kariéry a s jistou nadsázkou lze prohlásit, že v něm vytvořil jedno ze svých životních uměleckých děl. Jean Marais o tomto vztahu, který léta tajil, však v závěru svého života psal i mluvil velice otevřeně. V knize Příběhy mého života pak doslova úchvatně popisuje, jak jej básník náhle zavolal k sobě domů: "Cocteau kouřil opium. Vypadal stejně zoufale jako já. Spustil ruce podél těla a zopakoval - Je to katastrofa… Jsem do vás zamilovaný…" Působivé byly i dopisy, ve kterých mu Cocteau vyznává Maraisovi svou horoucí lásku: "Ale v mé duši a v mém těle už žádná jiná cesta neexistuje. Při myšlence, že bych se měl dotýkat nějaké jiné bytosti než tebe a že bych ji měl říkat něžná slůvka, mně tuhne v žilách krev. Takovou myšlenku odmítám…" "…ten zázrak našeho života, jenž se nepodobá žádnému jinému…"

Většinu snímků, v nichž Jean Marais ztělesnil hlavního hrdinu, jsme u nás viděli. Připomeňme si alespoň tituly Kráska a zvíře, Ruy Blas, Hrabě Monte Christo, Ve službách krále, Hrbáč, Kněžna de Cléves, Kapitán Fracasse, Železná maska, Oslí kůže... V posledních letech svého života žil v jihofrancouzském městečku Vallauris nedaleko Cannes. Věnoval se nejen divadlu a občasnému filmování (Parking, Svůdná krása, Děti ztroskotance), ale také malování, keramice a sochařství. Krátce před svou smrtí měl hrát Prospera ve Shakespearově Bouři, ale turné se nemohl zúčastnit kvůli vleklému zánětu podhrudnice. Zemřel 8. listopadu 1998, těsně před svými pětaosmdesátými narozeninami. Byl to den, ve kterém slovy Jacquese Chiraca "ztratilo mnoho Francouzů něco ze svých snů a svého mládí". Jean Marais byl rozhodně šťastným člověkem a nepolepšitelným optimistou, protože se rozhodl jím být. Několikrát v rozhovorech na toto téma prohlásil: "Pro mne je štěstí natolik důležité, že odmítám vidět, co se mi nelíbí." Během svého života napsal pět knih a uspořádal řadu výstav. Natočil pětašedesát filmů, hrál a režíroval v řadě divadel i v Comédie Francaise. V roce 1963 adoptoval syna Sergea, ale jejich vzájemný vztah byl prý hodně komplikovaný. Po Maraisově smrti Serge dokonce vystoupil s prohlášením, že je jeho skutečným synem. Naši diváci ho znají i z několika komedií o Fantomasovi, ve kterých se ani v padesátce nenechal při kaskadérských kouscích zastupovat a které se objevují na naší televizní obrazovce zcela průběžně. Přesto se však dočkali před časem i hodinového dokumentu, kterou pro Českou televizi natočil o Jeanu Maraisovi v roce 1997 režisér Rudolf Tesáček.



Jean Marais ve filmu Fantomas



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 juliette juliette | Web | 14. října 2008 v 14:21 | Reagovat

miluju hlavne Fantomase!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama