Pierre Richard

2. srpna 2008 v 21:50

Pierre Richard

Herec Pierre Richard bydlí v malém bytě v pařížské čtvrti Passy. To je prestižní adresa. Rezidenční čtvrť, do které se nechodí za zábavou, ale jen se zde bydlí. Když vám v Paříži někdo ukáže vizitku, hned poznáte, do jaké sociální třídy ho můžete zařadit. Richardův byt se nachází v přízemí procovského činžáku. Jde se k němu přes dvůr, nad ním je vidět cípek pařížského nebe. Zazvoníte a otevře vám komik. Klaun, jenž do sebe vstřebává všechny klady a zápory naší společnosti, která dokáže být nemilosrdná, ba krutá. Ale on to všechno umí proměnit v očišťující smích, jenž sice není sám o sobě lékem na všechny bolesti světa, ale pomáhá nám je snáze překonat. Francouzský filmový historik André Sallée o něm napsal: "Pierre Richard dal filmu postavu, která mu chyběla. Byl by hvězdou i v době americké grotesky."
Ale Pierre Richard je především Pařížan, který má ve skříni uložené toulavé boty... "Ano, rád se toulám. Prošel jsem řadou čtvrtí, v mnohých jsem i bydlel. Mám Paříž moc rád. Je velká, a zároveň malá. Není to Los Angeles, kde jdete městem devadesát kilometrů. Není to Moskva, ani Sao Paulo, které má dvacet nebo pětadvacet milionů obyvatel. Paříž je malé město, které se dokonce někde podobá vesnici. Člověk tu má své přátele, ulice, v nichž se prochází, své zvyky. Bydlel jsem například na Montmartru, v avenue Junot, která stoupá nahoru na kopec. I přesto, že tam jezdí tolik turistů, je Montmartre vesnice. A já mám moc rád ty části Paříže, které se vesnici tak trochu podobají. Kde člověk přijde do kavárny na rohu a pokaždé tam najde ty samé tváře a vede s nimi pořád ty samé řeči."
Možná, že ona Richardova "neposednost" souvisí s touhou po volnosti a svobodě. Se snahou nebýt spoutaný konvencemi. Ostatně, vždyť dlouhých deset let bydlel dokonce na hausbótu...
"Stál zakotvený uprostřed města, nedaleko náměstí Concorde. Moje touha bydlet na lodi souvisí s tím, že mám celý život rád vodu. Potřebuji ji k životu. Vodu, která se hýbe, teče, nebo třeba stojí, to je jedno. Moře, řeku, rybník... A bydlet v Paříži na řece je velmi zvláštní. Ta tekoucí voda v člověku navozuje pocit, že není ve městě. Necháte auto na nábřeží, sundáte si boty, bosí přeběhnete můstek, a rázem jako byste se ocitli mimo Paříž. A přitom je Paříž všude kolem vás."
Do srdcí diváků celého světa se zapsal jako houslista Perrin z Velkého blondýna s černou botou či jako Pignon z Veberových veseloher, v nichž mu byl partnerem Gérard Depardieu. Stačilo však málo, a světový film by o něj přišel. Narodil se jako příslušník šlechtické rodiny de Faillis. Jak se vůbec šlechtic stane hercem...? "Už od dob Moli?rových se to občas stává. Ale pro mou matku to samozřejmě tak jednoduché nebylo, protože jsem vyrůstal v prostředí, v němž něco takového vůbec nepřipadá v úvahu, a svůj zájem o hereckou profesi jsem musel draze vykoupit. Na dlouhou dobu jsem se dokonce s částí rodiny rozešel ve zlém. Vůbec mě nepochopili a navíc o mě měli strach. Mysleli si, že ze mě bude chudák a že budu celý život třít bídu. Trvalo deset, patnáct let, než si moje jméno přečetli na plakátech. Teprve pak si přestali dělat starost..."
Gérard Depardieu o něm říká, že dítě z filmu Hračka, v němž vytvořil postavu člověka, jehož si najme bohatá rodina, aby dělal hračku rozmazlenému vnukovi, se mu podobá... "Ano, to je možné, i když můj dědeček nebyl tak protivný a povýšený, jako dědeček toho dítěte ve filmu, kterého hrál vynikající herec Michel Boquet. Můj dědeček by nikdy neřekl: Chceš si hrát? Líbí se ti tamhleten pán? Tak šup, vezmem ho k nám jako hračku. Můj dědeček byl mnohem mírnější než postava Roberta Cocheta ve filmu. Nicméně do jisté míry jsem se tomu dítěti podobal. Dětství ovšem patří k inspiračním zdrojům, z nichž do dnešních dnů čerpám. Jsem jím hluboce ovlivněn ve svých touhách, reakcích i ve svém vkusu. Je spousta věcí, které si v sobě od dětství nesu. Nakonec i komedie Hračka byla jakýmsi prodloužením mého dětství. A vezměte si slovo hrát, hrát si... Je to úžasné, když si člověk jako dospělý může říci: Tak, a teď budu hrát ministra nebo vraha. Je něco fantastického na tom, když si člověk může hrát. Výjimečné privilegium! Já si hraju celý život. Herectví je nevšední profese."
Hlavní hereckou inspirací Pierra Richarda se stala především groteska. Americká groteska a američtí herci na něj v jisté době velmi zapůsobili. Miloval zejména Dannyho Kaye, jenž byl za Richardova mládí velkou hvězdou. A s ním Chaplina a Bustera Keatona, kteří v něm vzbudili touhu po filmu. Obdivoval však například i výborného francouzského komika Jacquesa Tatiho, vlastně posledního představitele němého filmu, fyzicky obratného, a přitom poetického. "Vždy jsem toužil oslovovat diváka především nonverbálně. Šel jsem proto úplně jinou cestou než další výborní francouzští komici, třeba Fernandel, Bourvil, Louis de Fun?s..."
Světového úspěchu dosáhl především Velkým blondýnem s černou botou. Při jeho natáčení se navíc seznámil se scenáristou a režisérem Francisem Veberem, který rozhodujícím způsobem ovlivnil Richardovu kariéru... "Nejenže mi umožnil hrát v nejlepších filmech, ale navíc mě ovlivnil i jako člověka. Napsal scénáře k Hračce i k Blondýnovi, ale jako režisér se poprvé podílel na filmu Kopyto. Bylo obrovské štěstí, že se k nám připojil Gérard Depardieu, protože s ním jsme původně nepočítali. A po Kopytu následovali Urpchlíci, kteří slavili úspěch po celém světě. Pracoval jsem pak samozřejmě i s jinými režiséry, ale Francis byl obrovský zásobník nápadů. Všechno měl v hlavě perfektně srovnané. Pro nás herce to bylo fantastické. Spolupráce to ovšem jednoduchá nebyla, protože po nás požadoval maximum. Záběry opakoval dvanáctkrát nebo patnáctkrát, neexistovala žádná improvizace. Vždycky nám říkal: Nesnažte se být směšní. To je moje starost. Vy jen říkejte text. A měl pravdu."
S Depardieuem vytvořil v několika filmech komickou dvojici. Bylo to překvapivé spojení, protože oba byli - a vlastně jsou - úplně jiné herecké typy... "Gérard je nesmírně vnímavý člověk, úplně jiný než já, a přitom se mi v mnoha věcech podobá. Je to kolos a zároveň je velmi zranitelný, zatímco já vypadám na první pohled křehce, ale je ve mně ukrytá síla. Někdy to byl on, kdo podržel mě, jindy zase já jeho. Jsme vzájemně propojení A je úžasné pracovat s tak vynikajícím hercem. Cítíte, jak jeho motor naskočí: vrrrom! A váš vzápětí taky: vrrrrom! A víc a víc! Čím je motor silnější, tím líp! A s Gérardem to bylo přesně takové. Myslím, že přátelství pro mě znamená víc než cokoli jiného a že je pro mě nesmírně důležité. Nemám mnoho přátel, ale jsem přesvědčený, že na jejich počtu nezáleží. Mým velkým přítelem byl Jean Carmet - ten cyklista v kulichu z filmu Velký blondýn. Když zemřel, cítili jsme všichni, že odešel někdo, kdo naše životy neodvolatelně poznamenal. A dodneška, když vidím nějaký jeho film, nemohu se ubránit dojetí. Přátelství pro mě znamená věrnost. Láska je mnohem komplikovanější. A někdy velmi prchavá. Ale přátelství, je-li opravdové, trvá."
V poslední době natočil Pierre Richard tematicky úplně jiné filmy, než byly Velký blondýn, Roztržitý či Kopyto. Vzpomíná ale především na Tisíc receptů zamilovaného kuchaře. "Tenhle film jsme točili v Gruzii a je krásný. Vlastně, řekl-li jsem, že mě v životě nejvíc ovlivnil Veber, není to tak docela pravda. Tenhle gruzínský film mě rovněž nesmírně poznamenal. Už natáčení v Gruzii bylo velké dobrodružství. A role kuchaře je krásná. Byla pro mě něčím úplně novým. Jsem šťastný, že vlastně v závěru své kariéry se mohu potkat s takovým typem rolí. Pro herce je to nesmírně povzbuzující."
Ze slov Pierra Richarda je zřejmé, že mu profese přináší maximální uspokojení, že být hercem pro něj znamená štěstí... "Dělat svou práci a dělat ji dobře samozřejmě štěstí je. Nebo spíš radost. Ale štěstí je mnohem složitější pojem. Ke štěstí potřebujete pohodu, ale když jste šťastný, zároveň pociťujete strach, abyste o to štěstí nepřišel. Štěstí znamená najít rovnováhu mezi profesí a soukromým životem a to se ne vždy podaří. V životě jsem zažil hodně radosti, ale nevím, jestli i hodně štěstí. Ale pamatuji se, že když mi bylo dvacet, jednou se mi v noci zdálo, že jdu lesem a říkám si, že jsem šťastný. Ten pocit se mi i po všech těch letech vybavuje. Ale možná, že jsem byl tehdy králík..."
Říká se, že komik je sice milován diváky, ale nikdy se nedočká uznání kritiky. Je to pravda? "Ano, to je do jisté míry pravda. Zvykli jsme si oslavovat komika až po jeho smrti. Fun?s se za života taky nedočkal dobrých kritik, ale teď, když je po smrti, jej všichni uznávají. To ovšem neplatí o publiku. Uznání diváků bohudíky existuje. A dokonce vděčnost za to, že se vám podařilo je rozesmát."
Může být smích a humor lékem na bolesti našeho světa? Pierre Richard je o tom přesvědčen. "Smích je jedinou zbraní, která vám za jistých okolností zůstane jako poslední. Nebo alespoň úsměšek. Mohou vás vydírat, mohou vás bít, mohou vás spoutat, a jediné, co vám zůstane, je úšklebek. Ten vám nikdo vzít nemůže, stejně jako vám nikdo nemůže vzít vaše sny!
Je tedy Pierre Richard komikem a zároveň optimistou? "Jsem sice komik, ale optimista ne. Naopak, jsem velký pesimista. Ne kvůli sobě, ale kvůli svým dětem a vnoučatům. Mám o ně velký strach, protože se bojím, že náš svět je nemocný. Vím, že naděje, že svět se nakonec změní, umírá poslední. Ale velký optimista rozhodně nejsem. A kdo jsem? Takovou otázku jsem si nikdy nepoložil. Možná, že pokládat si takovou otázku je na mě příliš brzy. Pořád existují otázky, na které hledám odpověď. Možná ale, že mám z odpovědi strach. Jsem jen člověk, který rozdává smích. Není to moc, ale aspoň něco."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 juliette juliette | Web | 5. srpna 2008 v 20:06 | Reagovat

Můj oblíbenej fr. herec, ale Funese mam radši!!

2 nicole nicole | 6. srpna 2008 v 13:17 | Reagovat

přesně Funes je nejlepší!!!!!!

3 cheap prom dresses cheap prom dresses | E-mail | Web | 3. listopadu 2012 v 2:57 | Reagovat

Great Post. I add this Post to my bookmarks.
http://www.cardresses.com/bridal-party.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama