Edith Piaf

23. září 2007 v 12:03 |  Francouzští zpěváci, zpěvačky a skupiny
Edith Piaf je má nejoblíbenější francouzská zpěvačka. Když mám špatnou náladu nebo je mi smutno tak mi stačí si pustit Non, je ne regrette rien a hned jsem v pohodě, protože ta písnička je neskučně nabitá emocemi a láskou. Celý tento článek o pozoruhodné zpěvačce je čerpán z knihy od její sestry Simone. Knížku jsem sama četla a mohu jen doporučit, protože je v ní opravdu mnoho informací a vidíte Edith z jiného pohledu a to z pohledu člověka, který s ní strávil většinu jejího života.

Edith Giovanna Gassionová, jak se jmenovala celým jménem pozdější Edith Piaf (Piaf znamená ve francouzštině doslova "vrabčák"), se narodila 19.12. 1915 v Paříži Anitě Maillardové. Ta byla uměleckou pěvkyní a byla dítětem z manéže - narodila se v cirkuse. Edithiným otcem byl Louis Gassion. Měl se čile k dílu, takže mnohdy své děti ani neznal. Měl děti, které nebyly jeho, a zase jiné, o nichž vůbec nevěděl. Těch známých napočítal asi dvacet, ale kdo by to tak na chlup zjišťoval.
"....Sotva jsem si trochu vydechl a praštil sebou na kutě, že si trochu zdřímnu, už se mnou Lina třese a skučí: "Už je to tady, dítě se chystá ven." Byla bílá jako plátno, propadlý obličej. Teď by ji asi o ruku nikdo nepožádal....V tu hodinu nebyly na ulici žádné drožky. Mráz, že člověku div neumrzlo to nejcennější. Potácíme se po chodníku. Lina se oběma rukama drží za břicho. "Tady mě nech a utíkej k poldům, ať pošlou sanitu!" řekla... Vrazil jsem na komisařství s tím, že manželka rodí na chodníku. Poldové drapli pelerínu a rozeběhli se na místo činu. Má dcera se tedy narodila pod kandelábrem u čísla dvaasedmdesát v Bellevillské ulici na policajtské peleríně." Tak později popisuje Edithino narození její otec.


Zde se na policajtově peleríně narodila Edith Piaf. Dnes tu je pamětní deska s Edithiným jménem.

Pro zpěvačku šansonu nemohl být to, jak přišla na svět, originálnější. Své jméno dostala zřejmě podle sestry svého otce - Edith Gassionové.
Neuplynuly ani dva měsíce a Lina odložila malou Edithku ke své matce. Babička a její kumpán - dvě trosky věčně nasáklé alkoholem - se o ni nestaraly příliš vzorně. Na to přišel až otec malé Edithky. Malá Edith byla špinavá, člověk se jí mohl dotknout leda sirkou. Rozhodl se, že ji umístí na příhodnější místo. Napsal dopis své matce, která "sloužila" u sestřenice v hampejzu v Bernay, v Normandii. Matka odpověděla kladně a vzala si malou k sobě. "Slečny" z hampejzu se radovaly: "Dítě v domě je dobré znamení, to přináší štěstí." A hned začaly Edithku drhnout. Špína se z ní odlupovala jako šupiny. I když byla umytá, měla očíčka celá slepená. Navíc si jedna ze slečen všimla, že Edith do všeho naráží, dívá se i do slunce a nic nevidí. Na tuto dobu si zpěvačka později velice dobře pamatovala. Chodila s rukama před sebou a zdokonalily se jí ostatní smysly, takže jednotlivé slečny poznávala podle hlasu a hmatu. Měla šedý zákal, který se jí udělal hned po narození. Její babička ji zavedla do špitálu ke Svaté Terezičce do Lisieux. Edith opět prohlédla. Celý život to měla za zázrak a ke Svaté Terezičce se častokrát modlila.

maličká Editka

"Takové domy, kde dělala moje matka, docela vydělávají. Proto si mohla dovolit mě léčit. Lékař sice říkal, že není velká naděje na uzdravení, ale babička mě vodila pravidelně na ošetření" řekla o tom Edith později.
Její uzdravení přišlo jako zázrak. Jednoho dne ji babička chtěla odvést do postele od kláves piana, na které si hrála. Edithka nechtěla a říkala. "Ne, ještě ne. Moc se mi líbí, co vidím." Viděla. První věc, co viděla, byly klávesy starého piána. Bylo jí právě sedm let.
V Normandii se objevil Edithin otec, aby ji vzal k sobě. A tak se ocitla na dlažbě po boku svého tatínka. Později na tu dobu hořce vzpomínala. Chodila s ním až do patnácti let od krčmy ke krčmě, kde zpívala a předváděla různé vylomeniny. Peníze za to inkasoval jen otec, aby pak všechno propil. Když dospěla do puberty, často od něho utíkala, ale nebylo jí to nic platné. Její otec ji pokaždé znovu našel. Vodil ji k jeho příteli, který jí lámal klouby a učil cvičit na hrazdě. Kromě jiného jí učil i francouzským dějinám. U něho také poznala svou nevlastní sestru Simone Berteautovou, kterou už od té doby neopustila.
V té době se Edith od otce trhla nadobro. Edith Simoně vyprávěla, jak se živí zpěvem po ulicích. To se Simoně velice líbilo, obdivovala ji. Od té doby chodily spolu - Edith zpívala a Simona tancovala a obstarávala kasu. Simoně bylo sotva 13 a Editě 15. Bydlely v malém pokojíku hotelu Budoucnost. Každý den začínal stejně. Edith do sebe i přes svůj věk musela hodit kávu a gargyl - bez toho nemohla zpívat. Jakmile v sobě měla svou obvyklou "medicínu", vyšla se sestrou z kavárny a zpívala tak silně, že překřičela i rámus ulice. Lidé se vykláněli z oken a házeli jí peníze. Neměly pevně stanovený "revír", chodily po celé Paříži. Vždycky když už byly ospalostí malátné a třeba ani nic nevydělaly, říkávala Edith:"To nic, Momonko (tak říkala Simoně). Jednou budeme bohaté, uvidíš. Budeme samé prachy. Budu mít bílý auťák a černého šoféra. A budeme se oblékat jako dvojčata, obě stejně." Tehdy ještě netušila, že se její sen uskuteční.
Jednou večer v hospodě u romainvillské pevnosti narazily na zedníka Louise Duponta. Edith se mu zalíbila. Bylo mu osmnáct, Edith sedmnáct. Dali se do řeči, Louis koupil víno. Toho večera se Edith zamilovala. Od té doby s nimi Louis bydlel v hotelu Budoucnost. Tři v jedné posteli. Za dva měsíce byla Edith v jiném stavu. Neměla o mateřství ani páru, nic nechystala, jen se radovala a pořád říkala, jak to bude báječné. Dál ovšem zpívala po ulicích, jenže Ludvíček, jak říkávala svému milenci, ji chtěl mít u sebe. Nechybělo mnoho a z Edith by se stala chudá, usedlá pařížská matka.
Narodila se jí holčička, které dala jméno Marcelka. Zdrobněle jí říkávala Cecelko. Ludvíček měl velkou radost. Uznal otcovství, ale Edith o ruku nepožádal. Ta by ale stejně řekla ne. Její láska začala ochabovat. Sotva porodila, chtěla se vrátit ke zpívání. Brávala malou s sebou po ulicích a za nic na světě se jí nechtěla vzdát. S Louisem to přestávalo klapat.
Jednou takhle zpívala, doprovázena svou sestrou, po ulici Pignalle kolem nočního podniku Juan-les-Pins. Odchytil jí tam nějaký portýr a dali se do řeči. Vtom vyšla majitelka podniku a když uslyšela, že Edith zpívá a že by se chtěla stát umělkyní, přijala jí. A tak Edith dostala první angažmá v životě. To se však nelíbilo Ludvíčkovi. Řekl:"Je to bar s holkama, už tě tam nechci vidět. Mezi náma je konec!" A odešel od nich. Edith se sestrou se přestěhovaly do hotelu blíž k baru Juan-les-Pins. Cecelku vzaly s sebou. Ale jednoho dne si tam Ludvíček pro Cecelku přišel. Edith právě nebyla doma, a tak si ji jednoduše vzal. Zpočátku malá nevlastním sestrám chyběla, ale nakonec si řekly, že dítě s jejich profesí je přece jen přítěž.
Ludvíček se za čas opět objevil. "Malá je v nemocnici, těžce stůně." řekl. Edith se rozběhla do nemocnice: Marcelka měla zánět mozkových blan. V dva a půl roce nebyla velká naděje na záchranu. Druhý den jí šla opět navštívit. Ve vrátnicí jí však jen suše oznámili: "Ta v šest pětačtyřicet umřela." To byla strašná rána. Edith se toho dne strašně opila. Pila tolik, že její přátelé měli obavy, aby se neotrávila alkoholem. Vynesli ji do pokoje a donutili ji alespoň trochu spát. Druhý den bylo třeba sehnat peníze na pohřeb. Ludvíček nic neměl. Edith někde schrastila peníze, ale chybělo jí asi deset franků. Ten den chodila po bulváru a nakonec se odhodlala.
"Já to tedy udělám...Je to přece jedno," řekla své sestře. Chodila po bulváru de la Chapelle a potkala muže, který jí navrhl, aby šla s ním. Ptal se jí, proč to dělá. Když mu to řekla, zhrozil se, nechal na stole deset franků a utekl. Bylo to poprvé a zároveň naposledy. Edith byla dítětem z ulice, ale prostitutkou nebyla nikdy.

Louis Leplée

Jednou se Edith se sestrou vydaly bez zřejmého důvodu na Elysejská pole. Udělaly pár ulic, ale nikdo jim nic nedával. Toho dne neměly štěstí. A přece se najednou vynořil docela slušně vypadající chlap. Chvíli Edith poslouchal a pak řekl: "Kdybyste u mě chtěla zpívat, přijďte zítra za mnou, mám v ulici Pierre-Charron kabaret Genry's." A strčil Edith deset franků. To byl Louis Leplée. Na druhý den si už Edith se sestrou mašírovaly k podniku Genry's. Leplée vzal Edith do svého kabaretu. Vzal ji na jeviště a řekl, ať spustí nějakou písničku. Líbila se mu. Ještě jí chtěl dát nějaké jiné jméno. Vymyslel pro ni Piaf - vrabec. Přesněji "La mome Piaf" Žabec-vrabec.
Leplée jí udělal velkou reklamu. Byla na plakátech a nemohla tomu zpočátku vůbec uvěřit. Začala žít spořádaně. Za celý týden se ani jednou neopila. Cvičila na svůj první výstup. A když jí ředitelka v průběhu večera řekla: "Teď jdeš ty," poznamenala se křížkem. Vešla do kuželu světla z reflektoru. Byla v plandavých černých šatech. Vypadala ubohá a jako ztracená. Spustila "My jsme šlapky z ulice". Ale lidé se bavili dál, jako by tu nebyla. Edith se slzami v očích a zoufalstvím v srdci statečně pokračovala. A nakonec vyhrála. Zaujala publikum. To se přestalo bavit. Ale když dozpívala, nikdo netleskal. Ani aplaus, ani šeptání. Jen podivné, zaražené, mámivé ticho. A pak se najednou lidé roztleskali jako pominutí. Jako by padaly kroupy na buben. Edith měla velký úspěch. Kolem Edith se najednou všechno začalo hýbat. Přišlo její představení v cirkusu Medrano 17.2. 1936. Nahrála rovněž první desku - L'étranger - Cizinec. Edith byla v sedmém nebi. Její hvězda začala stoupat. Sedm měsíců byla šťastná a žila na výsluní. Pak ale Louise Lepléa někdo zavraždil.
roku 1935

Edith a její sestru začaly vyšetřovat. Ptali se jich na spoustu věcí, vznášeli obvinění, ale nic na ně neměli. Edith v tom samozřejmě byla nevinně, ale říkejte to policii. Byla z těch, kteří se pohybovali v Lepléově bezprostřední blízkosti. Nakonec je obě za několik měsíců nechali být.

Raymond Asso

Edith a její sestra byly ve velké bryndě. Po Lepléově smrti se na ně každý vykašlal. Edith musela začít znovu. Navíc byla v novinách na titulních stránkách spojována s Lepléovou smrtí. V té době to neměla lehké. Zpívala v několika podnicích, ale neměla úspěch. Lidé věřili novinám a dívali se na ni skrz prsty.
Jednoho dne narazila v umělecké kavárně Nové Atény na Raymonda Assa. Dala se s ním do řeči. Vyprávěl jí o službě v Africe, v písku, poušti. Líbil se jí, ale vyzařovala z něj určitá odměřenost. Nakonec se s ním nedala dohromady a udržovala s ním pouze pracovní poměr. Raymond jí radil, co dělat, jak se chovat. Dokonce jí přihrál smlouvu do jednoho podniku v Nice na francouzské Riviéře. Edith se tam rozjela, protože potřebovala peníze. Myslela, že když vypadne z Paříže, už jí nikdo nebude otloukat o hlavu Lepléovu aféru. Jak hluboce se mýlila. Do města, kam jela, se zprávy z Paříže dostaly o něco později, humbuk kolem smrti Lepléa tam byl zprávou číslo jedna. Edith si připadala, jako by se v Paříži vrátila o měsíc zpátky. Když vystoupila z vlaku, praštila jí do očí reklama, kterou měl nosič na zádech: "JE MALÁ PIAF VRAŽEDKYNÍ? VRAŽDILA ONA? DOZVÍTE SE TO DNES VEČER V BARU RYCHLÍK." Edith byla zničená. Nadávala, ale nakonec se s tím smířila a řekla si. "No co, reklama jako reklama." V Nice zůstala čtvrt roku. V přístavním městě se seznamovala s námořníky všech národností. Prožila s nimi několik krátkých románků, které však ani nestojí za řeč.
Její angažmá skončilo. Edith se sestrou nasedly do rychlíku do Paříže. Když vystoupily v Paříži na Gare de Lyon z vlaku, nevěděly, co počít. Nikdo je nečekal. Paříž na Edith mezitím zapomněla. Znovu vypomohl Raymond Asso, kterému Edith z nádraží zavolala. Vzal ji do hotelu Piccadilly. Rozhodl se, že z ní udělá hvězdu. Věřil v ni. Udělal dobře. Nebýt Raymonda Assa, Edith by se nikdy nestala slavnou.
Raymond začal Edith učit. Neučil jí jen spořádanému životu a tomu, jak zpívat, jaká gesta dělat a podobně, ale také jak řádně psát a číst. Seznámil ji se skladatelkou Margueritou Monnotovou, která od té doby psala Edith písničky. Navíc se Edith do Raymonda zamilovala.
Raymond jí dohodil několik fleků v Paříži, ale pomýšlel výš. Měl přátele ve světoznámém kabaretu A.B.C. a tak dlouho je přemlouval, až mu na Edith kývli. Když se daly dohromady Raymondova nesmírná trpělivost, snaha, známosti, klaplo to. Edith vystoupila v kabaretu A.B.C. Druhý den noviny psaly: "Na scéně A.B.C se včera zrodila velká zpěvačka." Od toho dne už ve svém profesionálním životě nepoznala pády a bílá místa. Od té doby už jenom stoupala.

Paul Meurisse

"Náhradníka si nesmíš hledat až potom, ale předem. Jinak jsi podvedená ty; když ho hledáš předem, hlupákem zůstane on. A to je zatracený rozdíl!" Touhle zásadou se Edith řídila ve všech svých milostných románcích.
Edith začínala mít profesní úspěch, ale její vztah s Raymondem ji začínal nudit. Nabalila si "fajnového chlápka" Paula Meurisse. Byl to zpěvák a později herec. Připadal jí výjimečný a zvláštní. Svým způsobem byl naprostý Edithin opak.
Přišla válka. Bylo září 1939. Raymond Asso byl odvelen na Maginotovu linii, tak si k sobě nastěhovala Paula Meurisse. Ten jí brzo navrhl, aby si koupila vlastní byt. Edith totiž pořád bydlela po hotelích. Nový byt. A rovnou vedle náměstí Étoile, poblíž Vítězného oblouku. Edith na to měla, byla už pařížskou celebritou a zpívání jí vynášelo dost peněz. Najala si i kuchaře.
I když byla válka, pro Edith to nebylo nijak špatné období. Pořád mohla zpívat, Němci jí nezakázali. Zahrála si ve filmu Montmartre nad Seinou, hrála s Paulem ústřední dvojici v jednoaktovce Lhostejný krasavec. Také se seznámila s Jeanem Cocteauem - dramatikem, spisovatelem, básníkem a vůbec uměleckou osobností. Už byla hvězdou, vystupovala na galapředstaveních ve prospěch Červeného kříže. Dokonce odjela zazpívat do francouzského zajateckého tábora v Německu.
V tomhle období se také seznámila s Henri Contetem. Byl jejím dalším milencem. A tak se nelze divit, že jednoho dne si Paul Meurisse sbalil kufry, políbil Edith na tvář a řekl: "Přeju ti hodně štěstí s Henrim."A odešel.
Henri Contet nebyl jen jejím dalším mužem, ale také pro ni psal písničky. Napsal jich pro Edith nepřeberné množství. A mimoto měl takový talent, že ty, co napsal, se okamžitě staly hity. Padam...Padam..., Bravo pour le clown, Histoire de coeur a mnoho dalších, to jsou písně z jeho pera.
V tomto období se ale také na Edith začali lepit příživníci, kteří jí namlouvali, jaké mají peněžní potíže, že jim strašně stůně žena a podobné žvásty. Edith rozhazovala, protože měla srdce na dlani a disponovala mnoha penězi. Toho také tito lidé náležitě využívali.

Psal se rok 1944. Němci rozpoutali ve Francii teror. Každý jim byl podezřelý. V té době Edith neměla mnoho peněz. Proto už neměla také "přátele", kteří když viděli, že odtud už peníze netečou, ji opustili. Také jí zemřel otec, Louis Gassion, se kterým se občas stýkala, třebaže ho v mládí opustila.
Potkala Louise Barriera, který jí nabídl, že jí bude dělat impresária. Tenhle muž ji už nikdy neopustil. Vždy při ní stál a dokázal ji vytáhnout z bryndy. Edith mu stoprocentně věřila a Louis jí byl oddán jako psík. Neuplynulo ani čtrnáct dní a už jí zařídil vystupování ve varieté Moulin-Rouge. Na střídačku jí opatřil téměř neznámého Yvese Montanda. Neznala ho, ale vzala ho. Šla si ho poslechnout, ale byl hrozný. Vysoký mladík, snědý jako Ital, oblečený do nevkusného kostkovaného saka a s malým kloboučkem. Zpíval otřesně, ale Edith cítila, že by z něho mohlo něco být. Vzala si ho do parády a začala ho učit, podobně jako ji kdysi učil Raymond Asso. Samozřejmě jejich vztah nezůstal jen pracovní.
Byla druhá polovina roku 1944. Edithina hvězda stoupala. Měla mít turné napříč Francií. Vzala s sebou Yvese, který však stál při společném vystoupení v Edithině stínu. Neměl takový úspěch jako ona a to ho žralo. Začal na sobě pracovat. Když se vrátili po turné do Paříže, Yves měl samostatné vystoupení. Pařížský tisk mu věnoval první stránku. Byl objevem. "Zrodila se nám nová hvězda...", "Revoluce v šansonu". Takové byly novinové titulky. Paříži se zalíbil. Avšak tahle sláva mu vlezla do hlavy. Když se to dalo dohromady s tím, že byl Edith partnerem již dost dlouho dobu a zákonitě jí začínal nudit, už nežila s ním, ale vedle něho. Nakonec se od něj odstěhovala.

roku 1948

Edith se seznámila se skupinou hudebníků, kteří si říkali "Kamarádi písničky". Líbili se jí, začala s nimi zpívat. Hned si je také k sobě nastěhovala. Devět chlapů do jednoho domu. Měla také novou sekretářku a kuchaře Čanga. Ale vraťme se ke "Kamarádům písničky". Původně to byl sbor, který zpíval v podstatě po domovech důchodců. Edith je chtěla předělat podobně jako předělala Yvese Montanda. Ti se nejprve bránili, ale Edith se ubránit nedalo. Když si něco vzala do hlavy, nikdo s ní nehnul. Měla pro ně novou písničku Les trois cloches - Tři zvony, kterou zpívala s nimi. Ta píseň se stala šlágrem, jen ve Francii se prodalo přes milión desek. Kritika psala: "Začínají velká léta paní Edith Piaf." nebo "Zpívá, protože zpěv je v ní, protože je v ní drama, protože její hrdlo je plné tragédie...".
A pak, když byla na turné v Řecku, přišel jí od impresária Louise Barriera telegram: "Turné po Americe. Boston, Philadelphie, New York. S Kamarády. Listopad 1947." Nejdříve se toho hrozně polekala. "Amerika, tak vysoko snad ještě nejsem." Ale nakonec svolila.
Amerika jí připadala strašně veliká, podobně jako mrakodrapy. Ubytovala se v hotelu Ambassador v New Yorku. První vystoupení měla s "Kamarády písničky". Po představení jí bylo do breku, protože ji vypískali. Když jí ale někdo vysvětlil, že je to v Americe lepší než potlesk, vzchopila se. Zpívala tu i sólově a aby zapůsobila, nechala si přeložit písničky do angličtiny a celou noc se je učila zpaměti. Avšak byl to propadák. Lidé jí vůbec nerozuměli a američtí novináři psali posměšné titulky. Edith se cítila zoufale. Rozhodla se odjet inkognito na lodi domů. Měla už zamluvený lístek, ale významný divadelní kritik Virgil Thompson o ní najednou napsal skvělou kritiku. "Představ si, vysvětloval mě Američanům..." psala později Edith domů sestře Simoně.
Tenhle článek jí prosadil. Nabídli jí smlouvu do kabaretu Versailles na Manhattanu. Na její vystoupení přišla celá smetánka včetně Marlene Dietrichové. Všechno dopadlo skvěle. Lidé provolávali BRAVO! a aplaus nebral konce. Nakonec Edith zůstala v Americe čtyři měsíce.
Po vystoupení jí přišla do šatny obejmout Marlene Dietrichová. Skamarádily se. Edith o ní Simoně napsala: "Inteligentnější ženskou, než je Marlene Dietrichová, jsem v životě nepoznala. Stejně inteligentní možná, ale víc, to už ani není možné. A jak je krásná!...Často jsme pak spolu večeřely. Napřed jsem se ostýchala, měla jsem strach, že budu hloupě plácat, ale ona mě uklidnila: ̀Nedělejte si násilí, Edith. Pro mě jste zosobněná Paříž.́...Sundala svůj zlatý kříž se zelenými smaragdy a pověsila mi ho na krk. ̀Vezměte si ho, Edith, chci, aby vám přinesl štěstí, jako přinesl mě.́"
Slavila velký profesní úspěch, ale v milostném životě ani ň. V té chvíli se objevil Marcel Cerdan.

Boxer Marcel Cerdan

Marcel Cerdan byl boxer. Jakmile ho Edith poznala, ihned se do něj zamilovala. Byl jiný než ostatní. Byl největší Edithtinou láskou.
Její vztah s Marcelem se zprvu vyvíjel zvláštně. Když byl Cerdan v Paříži, chodil spát se slepicemi, nepil, nekouřil. Boxerský život už je takový. Naopak Edith žila v noci, pila alkohol místo vody, zkrátka byla jeho pravý opak. Přesto se nesmírně milovali.
Přišlo mistrovství světa v boxu v New Yorku. Novináři se otírali o vztah Edith, která prý "podkopává asketický život velkého šampióna". Edith se modlila ke svaté Terezičce, aby Marcel vyhrál. A stalo se. Byl mistrem světa v boxu. Místo aby šel oslavovat, klidně se vracel s Edith ulicemi New Yorku tam, kde spolu bydleli.
Amerika přijala Edith za vlastní. Na podzim roku 1949 měla další angažmá ve Versailles na Manhattanu. Měla opět obrovský úspěch. Volala do Francie Marcelovi: "Miláčku, proboha...přijeď hned. Nemůžu se tě dočkat. Sedni na letadlo... lodí to trvá moc dlouho!" Marcel jí řekl: "Dobře. Zítra jsem u tebe. Líbám tě, miláčku, mám tě rád." Byla to poslední slova, která od něho Edith uslyšela. Letadlo s Marcelem na palubě se 28.10. 1949 zřítilo na Azorech. Edith byla zdrcená. Ten večer zpívala jen pro něho. Byla vyčerpaná, ale její zpěv dojímal víc než kdy jindy. Později své sestře řekla: "Momonko, já ho zabila, je to moje vina." Kladla si za vinu, že kdyby ho vedle sebe mermomocí nechtěla, nemusel nasednout na letadlo, které se zřítilo.
Zařídila si dům v Bouloňském lesíku - na pařížském předměstí. Nastěhoval si tam také svého nového přítele - Charlese Aznavoura, s nímž později nazpívala několik písniček. Vydělávala spoustu peněz, takže byla opět obklopena pijavicemi, které z ní vysávaly finance.
"Musím ti vyprávět jednu legraci, mnoho nescházelo a telefonovala bych ti z nebíčka. Dneska ráno ti klidně spím vzadu v citroënu, Charles řídil, a v zatáčce u Cerisiers jsme najednou vyletěli ze silnice a napasovali se na jabloň. To je švanda, co?" Takhle jednou přes telefon vylekala svou sestru Simonu. Tahle autonehoda dopadla dobře. Edith z ní vyvázla jen s několika modřinami. Ovšem za tři týdny drnčel telefon znovu. Edith bourala podruhé. Tentokrát to však nedopadlo tak dobře, měla zlomenou ruku a dvě žebra. Celá pobledlá, s propadlým obličejem a horečnatýma očima, nevypadala příliš dobře. Tehdy jí píchli první morfiovou injekci - proti bolestem.
"Ulevilo se mi...Ty injekce mi dělají dobře... Nevím, co bych si bez nich počala." To později řekla své sestře. Byl to počátek její závislosti. Edith si v droze začala libovat. Začala se stýkat si lidmi, kteří jí za úplatek drogu obstarali.
Jednou ji její přátelé našli na balkoně ve třetím patře."Edith se držela zábradlí a dívala se do hloubky. Nevypadala opile, ani napraná prášky... V jejích očích bylo něco jako naděje," vzpomíná Simone. "Přelezla zábradlí a napůl už visela ve vzduchu." Nebýt duchapřítomnosti Marigueritte Monnotové, určitě by skočila. Do těchto stavů jí přivedla droga, kterou si píchala čím dál víc. Okolí o tom nevědělo. Namluvila jim, že to nebylo doopravdy. Doopravdy to však bylo až příliš.
Jednou ji volal přítel: "Vím o písničce, která by se vám líbila. Napsal ji jeden nadaný mládenec," tvrdil. "Jak se ten člověk jmenuje?" na to Edith. "Jacques Phills," odpověděl přítel. Edith zavěsila a rozeběhla se do koupelny. Honem injekci, aby se dostala do formy... poslední"!
Tak se seznámila s Jacquesem Phillsem. Nejdřív se s ním stýkala jen pracovně, pracovali na písničkách. Když pracovali dlouho, Edith začínala být trochu "pomatená". "Tobě něco schází?" ptával se jí. Namluvila mu, že má revma. Odběhla si píchnout.
I přes tyto stavy se dostavil úspěch v soukromém životě. Vztah s Jacquesem začal být intimnější. Požádal ji o ruku.
Z chystané svatby byla celá poblázněná. Edith v životě poznala už snad všechno, ale vdaná ještě nebyla. A tak byli 29.7. 1952 Jacques Phills a Edith Piaf na radnici v Paříži oddáni. Zopakovali si to ještě v kostele v New Yorku. Jejich svatební cestu by jim mohl leckdo závidět. Hollywood, San Francisco, Las Vegas, Miami...

s Marlene Dietrich

Avšak její drogová závislost se prohlubovala. Utápěla se v droze víc a víc. Nad vodou ji v Americe držela už jen droga. Za každou cenu totiž chtěla dostát svým smlouvám. Vždycky se zapřísahávala, že "tahle už je poslední". Protože pořád se sebou bojovala, píchala si je co nejpozději, až když už byla v koncích. Potom už neměla čas vyvařit si stříkačku ani jehlu, ani je desinfikovat lihem. Prostě si píchla injekci do ruky nebo do stehna přes šaty a přes punčochu.
Dál už to tak nešlo. Její okolí jí prokouklo. Jednoho rána, zavěšená do svého impresária z jedné strany a do manžela z druhé, překročila práh kliniky. Strašně se bála. První dny to šlo. Pak jí začali snižovat dávku. Nakonec přišel den "bez". Ten den podstoupila hotové peklo. Rvala si šaty, zakoušela strašlivou bolest. Šlachy se jí hýbaly samy od sebe, byla zkroucená jako starý kořen a hned napjatá jako péro. Trvalo to celý den, ale pro ni to bylo jako tisíc let. Za dvacet dní byla kúra u konce, ale vyléčená Edith nebyla. Lékař jí řekl, že přijdou deprese. Nedala na něho a hned se řítila domů. Po pár dnech ztratila chuť k jídlu. Ztratila chuť ke zpívání. Ztratila chuť žít. Takovou depresí ještě neprošla. Nakonec se potají vrátila k morfiu. Ztrácela půdu pod nohama. Přitom pořád vystupovala a dokonce obnovila se svým mužem hraní Lhostejného krasavce. Ten byl ale po měsíci stáhnut, protože morfium provrtalo Edith hlavu. Zapomínala text a hra ztrácela podstatu.
Bylo to s ní příšerné. Sotva se doklopýtala na scénu, drmolila nesmyslná slova, místo aby zpívala. Lidé začali pískat. Domotala se zpátky do šatny, kde si musela píchnout morfium.
Uvědomila si, že ji to zničí. Řekla si dost. Už si to v životě nepíchnu. To ale u morfia nejde tak snadno. Měla železnou vůli. Vystoupila na scénu, všechno se s ní houpalo. Otevřela ústa, a nevyšel z ní jediný hlásek. Začala se motat, jen ještě vykřikla: "Odpusťte... Já za to nemůžu... Odpusťte..." a skácela se na zem. Opona šla dolů.
To byl rok 1954. Edith se musela znovu léčit. V sanatoriu dlouho nezůstala, brzy odtamtud utekla. A rychle domů, ke svému morfiu. "Už jsem si nepíchala, aby mi bylo dobře, ale proto, aby mi nebylo špatně," řekla později.
V tomhle stavu, ve stavu narkomana, se rozhodla vydat se na tříměsíční turné po Francii. Louis Barrier jí to vymlouval. "Když mě nenecháte zpívat, chcípnu!" řekla mu. Provedla to. Ale v jakém stavu. Lidská troska. Všichni každý večer čekali, kdy se zhroutí. Nejpodivnější na tom bylo, že ačkoliv ji museli vystrčit na scénu a zase jí pak odvést, zpívala čistě a krásně. Některý večer byla ještě velkou Piaf.
Po tomhle kolotoči musela okamžitě do léčebny. Tentokrát to bylo strašné. Začalo se na deseti injekcích denně a když měla den "bez", museli jí přivázat k posteli. Řvala na celé sanatorium, aniž o tom věděla. Zalitá potem, křičela bez ustání dvanáct hodin. Když vyšla z nemocnice, rozhodla se už nezačít. Osm měsíců bydlela zavřená, nezpívala. Zajímavé na tom všem bylo, že se o tom veřejnost nedozvěděla. Novináři kolem ní brousili jako šelmy, ale nic se nedozvěděli. Edith byla také vydírána bývalými "přáteli". Říkávali jí, že když jim nezaplatí, veřejnost se o její závislosti dozví. Takhle ji připravili o milióny.


Psal se rok 1956. Edith jela už posedmé do USA. Opět měla ohromný úspěch. Zpívala v Carnegie Hall. Byla šťastná, měla formu, smála se. Zazpívala 27 písní. Při poslední oponě obecenstvo vstalo a sedm minut té nepatrné ženě, stojící osamoceně na pódiu, tleskalo.
Ovšem její manželství s Jacquesem Phillsem ji začalo nudit. Nechala se rozvést.
Obrovský úspěch zažila i doma, ve Francii. Droga jako by v ní něco uvnitř uvolnila, sedřela na živé maso. Zpívala ještě procítěněji, opravdověji. Vyprodávala celé sály, na lístky se státy stometrové fronty. Oponu už při jejích vystoupeních ani nestahovali. Vyvolávali jí i dvaadvacetkrát a publikum skandovalo "Opakovat, opakovat!". Její desky byly rozebrané, ještě než přišly do obchodů.
Avšak takový raketový start po téměř roční odmlce jí zdravotně neprospíval. Lékaři ji varovali: "Každá písnička vám zkracuje život!" Kašlala na to, chtěla zpívat. Ale zároveň pořád pila. Pila celý život, ale teď ještě víc. Jako by si každý její úspěch vyžadoval neřest, která jí škodí. Všichni věděli, že pije, zakazovali jí to, ale Edith si k alkoholu našla pokaždé cestu. Šlo to s ní opět z kopce. V jednu chvíli byla celá zvadlá, a za okamžik už jí zase svítila očička.
Když už to zašlo moc daleko, našli ji v posteli v záchvatu. Křičela a házela pivní lahve po stěnách. "Pavouci...myši...zabte je!...Lezou až sem, škrábou mě svými nožičkami," křičela a rvala ze sebe šaty. V noci jí odvezli na ambulanci. Opět si zkusila, co je to odnaučovací kúra. Když vyšla ven, alkoholu se už nedotkla. Za deset dní jela do Ameriky na nové turné. Zpívala tam 11 měsíců. Pila jen džus nebo mléko. A opět měla ohromný úspěch.



Když se vrátila do Francie, měla další autonehodu. Otřes mozku, deseticentimetrová jizva na čele, rozbitý horní ret, přeseknuté šlachy a nespočet modřin. I přes takovou bilanci byla za dva dny na nohou.
Jela na další turné do USA. Tam však na scéně nečekaně zkolabovala. Lékaři stanovili diagnózu: otevřený žaludeční vřed, vnitřní krvácení. Na operaci šla ihned, trvala čtyři hodiny. Ze všeho se opět vylízala, ale nemocnice něco stála. A momentálně neměla ani vindru. Rozhodla se zpívat i přes značné protesty lékařů. Tentokrát jí to vyšlo.
Vrátila se do Paříže, ale nebyla sama. Přivezla si nového partnera - Douglase Davise, a zažila s ním další autonehodu, tentokrát v ulicích Paříže. Tři zlomená žebra, plno podlitin. Večer měla mít představení. "Vy jste se asi zbláznila," křičel na ni doktor. Nebylo to nic platné. Edith trvala na svém. Neměla však dost sil. A tak se na scénu vrátila její zhouba - morfium. Dělala to ne kvůli sobě, ale pro diváky. Tentokrát mu však nepodlehla.
Vrátily se záchvaty revmatismu. Při nich neudržela ani hřeben, jak se jí kroutily prsty. V tomhle stavu odletěla do Švédska, kde se na scéně skácela. Tam dostala opravdový strach. "Nechci ve Švédsku chcípnout, chci domů," naříkala. A tak jí za jeden a půl miliónu najali letadlo do Francie.
Doma ji lékaři hned poslali na operační sál. Měla rakovinu a pankreas. Chvíli byla z nemocnice venku, dokonce se snažila pracovat, ale nemoc se vrátila. Upadla do jaterního kómatu. Z devadesáti procent to znamená konec. Edith se z toho opět vylízala. A pracovala. Dostala nabídku na turné, které se ihned chytla. Také pro ni Charles Dumont složil asi její největší hit - Non, je ne regrette rien - Ničeho nelituji. Tu píseň měla nejraději. "Ohromné...To jsem celá já. Je to přesně to, co cítím. Je to jako má závěť..." rozplývala se. Turné mělo po Francii obrovský úspěch, jaký se ani nedá popsat slovy. Začalo dobře, ale v Maubeuge se jí podlomila kolena. Pomohla opět droga. Její okolí bylo proti. Edith si ale prosadila svou. Ke konci turné už kolem ní brousili novináři a čekali, kdy padne vyčerpáním.

Edith s Théem

Opět v sanatoriu. Zauzlení střev. Ale přišel její nový partner: Théo Sarapo. Nebyl nikdo, bylo mu dvacet sedm. Edith bylo o dvacet let více, měla úspěch. Seznámili se v nemocnici. Přišel ji tam v roce 1962 navštívit. Byl jejím obdivovatelem. Povídali si a Théo slíbil, že přijde příští den znovu. Takhle za ní chodil celý týden. Když Edith opustila nemocnici, Théo jí navštěvoval dál. Brzy se přiznal, že by chtěl zpívat. Edith dostala další motivaci do života - udělat z něho zpěváka.
Psal se červen roku 1962. Její partner, Dougles Davis, který ji načas opustil, nasedl do letadla na letišti v Orly, jenže pár minut po startu se letadlo zřítilo. Tu zprávu před Edith tajili. Když se to ale dozvěděla, Otevřela ústa, a začala křičet: "Ne! Ne!...Vždyť umřel jako Marcel..." Strašně ji to zdrtilo.
A tak se sblížila s Théem. Požádal ji o ruku a "byla svatba", jak by se řeklo v pohádce. Její život se však blížil ke konci. Měla ještě několik vystoupení, ale zvolna se stávala vlastní karikaturou. Nazpívala nějaké nové písně, byla na turné v Německu, ale její poslední vystoupení se blížilo.


18.3. 1963 zpívala naposledy. Bylo to v Lillské opeře. 9.4. upadla do bezvědomí, probudila se, ale blouznila. Théo se od ní ani na krok nevzdálil. V červenci měla recidivu. 20.8. ji hospitalizovali v Cannes. Lékaři ji měli za ztracený případ. Přesto vytrvala. Když ji propustili, odvezl ji Théo do Plascassieru nad městem Grasse. Novináři o ní psali, že její zdraví je uspokojivé a že se zotavuje. Mluvila o Německu, Americe, o svých nahrávkách, dokonce chtěla pracovat, ale už nemohla.
9.10. volala své sestře "Momonko, přijeď mě navštívit." A tak se Simona vydala za ní do Plascassieru.
"Hodně se změnilo, nedávejte jí to znát - řekl mi Théo a pustil mě k Edith. Když jsem otevřela dveře, všechno jsem pochopila. Edith byla skoro lysá. V kulatém obličeji nezbylo nic než dvě ohromné oči. Rty měla celé jakoby pomačkané. Pokusila jsem se na ni usmát, ale nedokázala jsem to." Tak později komentovala své setkání s Edith její sestra. Neviděly se dva měsíce. Povídaly si. Mluvily spolu o celém životě od chvíle, kdy se setkaly u přítele svého otce, přes válečná léta, úspěchy v Americe, autonehody. Mluvily o Edithiných mužích. Její sestra pochopila. Tohle byl opravdový Edithin konec. K ránu upadla do kómatu a už se neprobrala. Zemřela 10.10. 1963.
Edith odvezli domů na bulvár Lannes. "Když zemře v Paříži, bude to vypadat líp." Nikdo nevěděl, že Edith zemřela na jihu. Přišli se s ní rozloučit všichni prostí lidé, služky i vysoce postavení lidé. Každý ji miloval.

Hrob Edith Piaf je stále obklopen květinami

14.10. 1963 byla Edith pochována na hřbitově Pere-Lachaise. Přišlo čtyřicet tisíc lidí. Hrob zmizel pod záplavou květů. Velká derniéra Velké Edith Piaf se opravdu vydařila.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 zuzka zuzka | Web | 24. září 2007 v 17:11 | Reagovat

jj paříž je nej....

2 Victorie Victorie | Web | 13. ledna 2008 v 19:59 | Reagovat

Edith byla prostě osobnost a měla nádherný hlas, její písničky mě asi nikdy neomrzí... :-)

3 Vendy Vendy | 28. října 2008 v 10:13 | Reagovat

Nikuš, fakt máš skvělý blog. Stáhla jsem si do itineráře skoro všechny články:-)Když jsem to tu tak pročítala, uvědomila jsem si, že ty seš fakt blázen do Francie a jedině takový člověk, dokáže tak pěkně psát o této nádherné zemi. Jsi borka. A tento blog je moooc super.

4 wandouzz wandouzz | Web | 16. ledna 2009 v 21:33 | Reagovat

Nádhera, nádhera :-) Krásný článek, opravdu, sedla jsem a jedním dechem přečetla...

5 Ewulááá Purkyňová Ewulááá Purkyňová | E-mail | Web | 1. listopadu 2011 v 21:28 | Reagovat

Ten článek je vážně dokonalý!! Jestli jsi ho psala sama,tak to teda jsi vážně génius! Vždyť je to pomalu jako na Wikipedii! Taky zbožňuju Edith PIaf! Hrozně dobře se poslouchá! Právě na ni dělám prezentaci a dávám si na tom hodně záležet! Tvůj blog a hlavně ten článek mě uchvátil!! Tak bych bala ráda,kdybyste navštívili mů blog. :-) Není to reklama,ale pozvánka. Protože ty máš opravdu talent!!

6 sisisiska37 sisisiska37 | Web | 20. prosince 2011 v 18:10 | Reagovat

ty mě čím dál víc uchvacuješ!!!! ak dlouhý životopis jsem snad ješět neviděla!!!!

7 Julie Francoise Julie Francoise | Web | 20. března 2012 v 18:17 | Reagovat

Moc pěkný článek, Edith je taky moje nejoblíbenější zpěvačka, občas zkouším překládat její písně v rámci studia francouzštiny - a pokždé, když jsem v Paříži, nosím jí kytku na hrob. Mimochodem, četla jsi její autobiografii Au bal de la chance? Jestli ne, můžu jedině doporučit, před pár lety u nás vyšla. Až pojedu příště do Paříže - a to bude letos v létě, už teď se mi hrozně stýská! - chci rozhodně vidět její muzeum. Vive la France!!!

8 titinetrouble titinetrouble | Web | 24. dubna 2012 v 13:45 | Reagovat

Miluju Edith! Byla skvělá! A stále je...

9 bridesmaid dresses 2012 bridesmaid dresses 2012 | E-mail | Web | 1. listopadu 2012 v 18:10 | Reagovat
10 replica watch replica watch | E-mail | Web | 1. listopadu 2012 v 21:09 | Reagovat

A. He wanted to make up his mind!
http://www.thesewatches.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama